|
|
Na místo jsme museli dorazit přesně v 11.00 hodin dopoledne moravského času, protože testování se uskutečnilo v nové testovací Rally aréně u Slavičína, zhruba 30 km od Zlína. Po cestě v Otrokovicích jsem měl ještě schůzku s „Mickeyem“ z fóra eWRC, od kterého jsem měl koupit do své sbírky tři kousky modelů, jak jinak, než značky Ford. Bohužel se mi ho v nedělních dopoledních hodinách nepodařilo vzbudit, tak jsem náš kontrakt nechal na odpoledne, až se budeme vracet. Na pumpě jsme se osvěžili teplou čokoládou a vyrazili vyhledat Rally arénu. Můj (kamarády pomlouvaný) navigační přístroj MIO nás po zadání GPS pozice arény opravdu dovedl až k vrátnici, kde již čekalo několik aut. Po vystoupení z auta jsem u jednoho ze stojících vozů poznal Venu Dunovského a šel jsem se s ním konečně osobně seznámit. Po seznámení nám řekl, jak testování bude probíhat, a že musíme projet vrátnicí a ještě zavřenými dveřmi. Rally aréna se totiž nachází uvnitř vojenského prostoru. V jednom z aut jsem objevil mou známou, časoměřičku Lenku Zlámalovou s jejím přítelem. Protože bylo potřeba počet aut zredukovat (v místě testování nebylo místo na parkování), tak jsme je vzali do mého Fordu Focus C-MAX, protože my bychom se k nim do třídveřového Fiatu Bravo těžko dostávali. Poté jsme již vyrazili a po pár minutách jízdy dorazily k samotné Rally aréně. Zaparkovali jsme auto a mezitím již dorazila dodávka Sparrow Racing týmu a na přívěsu byl závodní Ignis. Během několika vteřin byl z káry dole a během dalších několika vteřin mu už chyběla všechna čtyři kola … Jasně, nikdo je nezcizil, ale zřejmě příprava mechaniků na výběr vhodného obutí na testovací trať. Vena se svým spolujezdcem si jeli napsat trať (byli zde také poprvé) a my jsme okoukli závodní auto a pořídili pár fotek. S obavami jsem nakoukl do Ignise, jak má širokou sedačku na pozici spolujezdce, jestli se do ní vůbec vejdu a nejel jsem 400 km zbytečně. Oddechl jsem si, protože sedačka byla opravdu pro normální lidi. Po navrácení Veny a sdělení mi, kdy pojedu, jsem se ani nechtěl jít podívat na trať, abych svezení nepropásl, ale nakonec jsem se zbytkem lidí vyrazil do nedalekého vracáku. Vydržel jsem tam jednu testovací rundu a už jsem se pro jistotu zase hrnul zpátky, abych to opravdu nepromeškal. Konečně na mě vychází řada a jdu hledat zapůjčenou nehořlavou kuklu (no jako bych nevěděl, kde jí mám). Oblékl jsem si jí na hlavu a čekal, až se Ignis s Venou vrátí a od předchozího šťastného si zapůjčím helmu.
Ignis dorazil k mechanikům (no už není tak čistý jako ráno), já si půjčuji helmu, nechávám si jí zapnout a utáhnout, protože to bych tam byl asi ještě do teď a jdu k autu. Ještě že nejedu poprvé a tak nějak vím, jak se do stísněného prostoru uvnitř trubkového rámu dostat. Tam jsem se dostal opravdu rychle, ale ven to asi bude horší. Zjišťuji, že pásy po předchozí jízdě jsou mi krátké, tak mi s nimi pomáhá mechanik od Sparrow Racingu. Chci mu pomoci, tak jeden pás zapínám sám a tím nechtěně spouštím rébus, protože mechanikovi jeden pás zbývá, ale není pro něj již žádné místo v té centrální části pásů, kam se všechny zacvakávají. Nahne se nade mě a vidí, že jsem ten pás, kterým jsem chtěl pomoci, dal o jednu dírku dál, tudíž mu to teď nesedí, všechny odjišťuje a pouští se do práce znovu. Radši mu do toho již nezasahuju, aby mě nevyhodil. Pásy dotahuje a říká, abych si je pořádně dotáhl. Zde se projevuji již jako profík a postupně pásy dotahuji „na krev“ (no na krev, spíše jsem je dotáhl tak, že kdybych tam jako spolujezdec odjel více kol, tak bych odcházel s pisklavým hláskem …). Připraveno! V rukách mám rozpis, a tak se mě Vena ptá, jestli mu budu číst? S díky odmítám, protože bych nás nerad poslal chybným přečtením rozpisu někam do lesa a do smrti pak splácel toho krásného závoďáka … Prý nevadí, Vena si okruh již pamatuje. Opatrně umisťuju nohy na místo, z kterého nebudu omylem spouštět stěrače nebo ostřikovače (ještě tam tuším bylo třetí tlačítko, ale nezkoušel jsem, na co je). Mechanici nás vytlačují na silnici. Ozve se rána a máme zařazenou jedničku a vyrážíme vstříc dvěma okruhům v celkové délce necelých šesti kilometrů. Po příjezdové cestě zahříváme pneumatiky, a když míjíme pořadatele, tak Vena sešlapuje plyn a auto nádherně zrychluje. Opět zažívám skvělý pocit a jízdu si náležitě užívám. Na testovacím okruhu je skoro vše co se dá na tratích rychlostních zkoušek najít. Od suché rovinky s horizontem a následnou rychlou levou zatáčkou (tady bych v druhém kole začal brzdit tedy dříve než Vena …), přes pomalé zatáčky na mokrém a rozbitém asfaltu, přes zatáčku na absolutním vytahaném bordelu, vedle které byly naskládané klády jako ve Finsku až po levý vracák na ruční s následným klesáním. Auto fungovalo nádherně (vždyť bylo také po zimní repasi). Nebudu Vám popisovat všechny zážitky s tímto svezením, omezím se „jen“ na to, že to opět byla naprostá bomba, Vena je super řidič, který ví, co dělá a já jsem byl opravdu šťastný, že jsem se svezl a jsem za to Venovi velkým dlužníkem! Po dvou okruzích jsme zamířili zpět k mechanikům, a já byl opět (i když jsem v tom autě nic nedělal …) celý zpocený. Z auta jsem se kupodivu dostal také rychle a předal hned helmu dalšímu šťastlivci, který se také svezl. Po dotestování Veny Dunovského se do auta posadil Milan Kneifel, který startuje s Ignisem v rámci letošního Mediasport MMČR v rally, tedy ve „velkém“ mistráku. Všichni jsme se tedy šli dívat, jak jezdí a viděli „Zuzanku“ pořádně i zvenku. Když i Kneifel dotestoval, tak jsme se všichni opět sešli u „servisního“ stání, kde se ve veselé atmosféře debatovalo. Čas letí jako voda, a tak se kolem druhé odpoledne Suzuki Ignis S1600 opět naložilo na přívěs za dodávku, rozloučili jsme se a vydali se zpět k bránám, abychom vyjeli z Rally arény. Pobavila nás hláška jednoho člena Sparrow Racing týmu, který radil mechanikovi, aby Ignise nechal stát někde za dílnou, že třeba bude pršet a ten bordel z něj oprší. Musím přiznat, že seznámení s Venou Dunovským a svezení s ním bylo super, a že se jedná o skromného a pohodového kluka! Veno ještě jednou díky! Poté nás už čekalo jen dalších 400 km domů s mezi zastávkou v Otrokovicích, kde jsem s „Mickeyem“ vyměnil nějaké peníze za tři skvělé modely do své sbírky. Cesta zpět již proběhla v absolutní pohodě, abychom večer byli již doma. No týden na to jsme si těchto více než 800 km zopakovali návštěvou Sheron Valašské Rally :-).
Dalibor Benych