|
|
Po průjezdu všech vozidel na rychlostní zkoušce číslo 17 jsme se vraceli i s mými kolegy zpět k autu, aby jsme mohli odjet do Třebíče, do cíle soutěže. Když jsme se blížili k levé "kose" v obci Tasov, všiml jsem si, že na místním porostu několika jehličnatých stromů je pověšen červený nárazník. Nahlas jsem si pomyslel, že ho tu nechal nějaký "rychlejší" pilot, který ne zcela ideálním průjezdem projel již zmiňovanou zatáčku.
O to větší bylo překvapení, když jsem zjistil, že červený nárazník s ještě přilepenou malou registrační značkou (místní mladší občané stačili větší samolepku s registračním číslem strhnout) je mi nějak povědomý. Mé doměnky se vyplnily a bylo mi jasné, že nárazník patří kamarádům Romanovi Čížkovi a Vencovi Hrdličkovi startující s červeným Nissanem Sunny GTI v rámci ČMPR. Věděl jsem, že soutěž nedokončili, ale určitě ne na tomto místě. Po blížším shlédnutí nárazníku jsem zjistil, že není takřka poškozený.
Vytočil jsem na telefonu číslo na spolujezdce zmíněné posádky a řekl mu, že jejich nárazník roste na nějakém místním jehličnatém stromě a že mu skoro nic není. Jeho reakce byla jasná: "Fakt? No my jsme tam měli krizovku a skončili v příkopě u té stráně a lidi, když nás vytahovali, tak nám ten nárazník urvali ... Prosím tě, vezmi ho od těch lidí, co ho tam dali, bude se hodit, když mu nic není."
Samozřejmě jsem chtěl pomoct a zavolal jsem tedy na místní obyvatele, kteří se pohybovali na terase, která sahala až k vrcholkům jehličnatých stromků, jestli by mi ho nesundali a nedali, že ho tu nechali mí kamarádi, kteří tu závodili. "To bude teda drahý!" ozvalo se z terasy a mě bylo jasné, že získat objevený nárazník nebude tak snadná věc, jak jsem si myslel.
Poté začalo vyjednávání o ceně, za kterou by mi místní obyvatelé nárazník vyměnili. Jelikož byli již notně posilněni "ohnivou vodou", padaly různé návrhy a ceny. Nepomohla ani skutečnost, že Nissan, který v osudné zatáčce a příkopě o nárazník přišel, skončil svou pouť zhruba o patnáct zatáček dále nadobro.
Nakonec se našla jedna rozumná duše a povídá mi: "Ten nárazník sem daly děti, aby ho někdo nezničil, takže jestli ho chcete, tak skočte do cukrárny pro bonboniéru a bude váš." To byla celkem dobrá nabídka, ale kde vzít na vesnici nějakou cukrárnu a ještě k tomu aby byla otevřená v sobotu odpoledne? Měl jsem štěstí! Opět se ozvala dobrá duše v podobě maminky jednoho z dětí a ukázala přes cestu, kde se opravdu nacházela cukrárna a ne hospoda, jak by každý čekal ...
Doběhl jsem rychle do cukrárny pro velkou bonboniéru a vydal se "vydražené" zboží vyměnit za sladké bonbóny. Výměna proběhla absolutně bez problémů, odměnou mi byly rozjasněné oči malých nálezců, kterým se očividně více zamlouvala bonboniéra než nějaký starý a nepotřebný nárazník.
Po dopravě nárazníku do Třebíče, kde jsem ho musel přeložit do svého auta, které stálo přímo na náměstí, jsem ještě neušel pohledům kolemjdoucích občanů města Třebíče a rallyových fanoušků, kteří již čekali, až se první vozy dostanou na cílovou rampu. Kdesi z hloučku se jen ozvalo: "To by mě tak bavilo si tahat tak velký suvenýry z každé soutěže, to bych to neměl za chvíli kam dát."
Potom už nárazník se mnou dojel domů do Českého Krumlova, kde si pro něj následující den přijel Venca Hrdlička a odvezl jej, tam kam patří. Na závodního Nissana Sunny GTI, který se s ním objeví opět na nějaké soutěži.
Dalibor Benych